Jazyková hranice v Belgii

Východní hranice římského osídlení na území dnešní Belgie se stala na staletí hranicí mezi germánskými a románskými jazyky. Tato hranice byla po mnohých jazykových sporech úředně definována v letech 1961–1963 a dělí dodnes v podstatě v nezměněné podobě Belgii na nizozemsky, francouzsky a německy hovořící společenství a stanovuje území dvojjazyčné (hlavní město Brusel).

Rozcestník ve vlámské exklávě Voeren na jazykové hranici – nizozemské názvy jsou začmárané

Při stanovení hranic bylo cílem, aby byly všechny belgické provincie pokud možno jednojazyčné, některé obce tak byly přes historickou příslušnost přiřazeny k jiné provincii (např. Comines/Komen s většinovým francouzsky mluvícím obyvatelstvem přešlo pod valonské Henegavsko (Hainaut), Voeren/Fourons s vlámskou většinou pod vlámské Limbursko). Jediná provincie Lutyšsko (Liège) zahrnuje jak francouzsky, tak i německy hovořící území. Také provincie Brabantsko byla až do roku 1995 dvojjazyčná, pak se rozdělila na Vlámské a Valonské Brabantsko.

S výjimkou dvojjazyčného Bruselského regionu jsou všechny obce v Belgii oficiálně jednojazyčné, některé poblíž jazykové hranice mají tzv. jazyková ulehčení (faciliteitengemeenten/facilités linguistiques), tzn., že v nich musí správa za určitých okolností používat i menšinový jazyk. Těchto je v celé zemi celkem 30. Do 6 těchto obcí okolo Bruselu se v průběhu let přistěhovalo již tolik francouzsky hovořících obyvatel, že tvoří většinu a valonská strana požaduje proto změnu jejich statusu. Vlámská strana se však obává důsledků takového precedentu.

V důsledku sporů mezi oběma stranami jazykové hranice se rozdělila Katolická univerzita v Lovani (Leuven/Louvaine) i Svobodná univerzita v Bruselu, politické strany na frankofonní a vlámské, padlo několik vlád a nezřídka docházelo k násilnostem. Přes jisté uvolnění zůstávají některé problémy nedořešené a budou i do budoucna jablkem sváru mezi Vlámy a Valony.