by Ačkoliv by se na základě dlouhodobých statistik mohlo zdát, že nizozemština hraje v belgickém hlavním městě marginální roli, skutečnost je jiná. Je pravda, že jen asi 7–15 % Bruselanů, zejména v severozápadní části městské aglomerace, hovoří ve svém domácím prostředí nizozemsky, oproti více než dvěma třetinám frankofonních Bruselanů a rostoucímu počtu jinojazyčných přistěhovalců a pracovníků evropských úřadů, díky kterým narostl podíl angličtiny.
V Bruselu je vidět dvojjazyčnost na každém kroku
Člověk, který si hledá v belgickém hlavním městě práci mimo instituce EU, má však bez znalostí nizozemštiny – i kdyby ji při vlastní práci neuplatnil a vedle povinné francouzštiny hovořil i několika jinými jazyky – jen malou šanci. Ukazují to i výsledky analýzy jedné pracovní agentury: ve skupině nezaměstnaných mladých Bruselanů je 90 % jednojazyčných (frankofonních) a takřka žádné osoby hovořící nizozemsky.
Ve městě s oficiálně dvojjazyčným statusem jsou zkrátka znalosti nizozemštiny žádanější než znalosti angličtiny. Nechme hovořit čísla: francouzsky hovoří plynule 95 % obyvatel a nizozemsky 28 %. Přes den ovšem představuje Brusel po Antverpách druhé největší nizozemsky hovořící město v Belgii – do města dojíždí za prací 230 tisíc Vlámů. Třetina pracovních nabídek požaduje znalost obou oficiálních jazyků města. Tomu odpovídá i podíl 35 % bruselských firem, které používají ve vnitřní komunikaci i v komunikaci s úřady právě nizozemštinu. Požadavky pracovního trhu vedou k tomu, že kurzy nizozemštiny jsou dlouhodobě žádané jako u žádného jiného jazyka.
Přitom neexistuje interakce mezi uzavřeným světem evropských institucí se sídlem v Bruselu a pracovním trhem hlavního města. Úřady EU se svými specifickými požadavky totiž rekrutují pracovníky z vlastních zdrojů.
