Který jazyk je nejtěžší?

Jako mluvčí slovanského jazyka si můžeme stěžovat na složitost jiných jazyků, mnohdy si ale neuvědomujeme, jak složité je pro cizince se naučit naši mateřštinu, se všemi jejími pády, slovesnými vidy a dalšími zradami. Zlatá němčina s dvěma stovkami nepravidelných sloves, francouzština s 13 způsoby zápisu hlásky ‚o‘, španělština se 48 slovesnými časy nebo latina se svými variacemi koncovek.

Počet jazyků na světě se odhaduje na 7 000.

Jakkoliv nám připadají složité jazyky, se kterými se běžně setkáváme, patří-li do stejné rodiny indogermánských jazyků jako čeština, o co složitější se nám jeví jazyky nepříbuzné. Aglutinační jazyky kupříkladu spojují nositele významu do jediného slova. Příkladem je turečtina: sousloví ‚Evlerindemisçesine rahattilar‘ znamená ‚Byli bezstarostní, jako by byli u sebe doma‘. V estonštině se zase setkáme s 14 pády s nesčetnými výjimkami; nejinak je tomu i v dalších ugrofinských jazycích.

A to se zatím pohybujeme v oblasti gramatiky. Další perličky najdeme ve výslovnosti, zejména, podíváme-li se blíže na jazyky Jižní Afriky. Xhoština je známa svými mlaskavkami, údiv ovšem vyvolá jazyk !xũ, který má několik tisíc mluvčích v Botswaně. Rozlišuje totiž 5 základních a 17 doprovodných mlaskavek, lišící se způsobem tvoření (podle toho, zda vdechovaný proud vzduchu naráží na rty, jazyk nebo hrtan apod.), a které mají 4 možné výšky tónu, které rozhodují o významu.

Se čtyřmi významotvornými výškami tónu se setkáme také ve standardní čínštině. To ovšem není nic proti kantonštině, která jich má šest, a proti dialektům min, které jich mají až osm. Jediná slabika, v závislosti na tom, zda je vyslovena s rovnou, stoupavou, hlubokou, klesavou apod. intonací, má pokaždé jiný význam. A to se ještě mohou tonality podle komplexních pravidel vzájemně ovlivňovat.

Také v devadesátých letech vymřelá kavkazská ubychština rozhodně nebyla chudá na rozmanitost hlásek – měla 78 různě vyslovovaných souhlásek.

Vraťme se ještě ke gramatice. Rod má ve většině jazyků jen málo společného s pohlavím. Jedná se spíše o třídy podstatných jmen, které jsou shrnuté pro gramatické účely. Severoaustralský jazyk dyirbal tak např. sdružuje do jednoho rodu ‚ženy, oheň a další nebezpečné věci‘.

Nebo osoby a číslo: kwajština (Šalomounské ostrovy) se nespokojí s ‚my‘. Rozlišuje mezi ‚já a ty‘ a ‚já a někdo mimo tebe‘, a vedle jednotného a množného čísla má duál a paukál (my dva, nás málo, nás hodně). Slovesa v berikštině (Nová Guinea) mají koncovky, které vyjadřují část dne, kdy se něco stalo.

Jazyk Tuyuca, kterým hovoří ani ne tisícovka mluvčích v povodí kolumbijských řek Inambu, Tiquie a Papurí a Brazílii, je neoficiálně nejsložitějším jazykem světa. Vystačí si sice s jednoduchými souhláskami a několika nazály, ovšem jako aglutinační jazyk spojuje věty do jednoho slova, rozlišuje mezi dvěma formami ‚my‘ jako v kwajštině, a v Tuyuce a jí příbuzných jazycích se setkáme s 50 až 140 rody, z nichž některé jsou opravdu zřídka používané, jako např. pro ‚člun, který se nedrží blízko stromů‘. Tuyuca má ovšem také povinné koncovky sloves, které vyjadřují, odkud mluvčí ví, co říká (‚protože jsem to viděl‘, ‚domnívám se‘).

Jazykovědci zatím nerozluštili záhadu, jaké pochody se odehrávají v mozku, když člověk myslí v různých jazycích, zvlášť v těch se strukturou, která je natolik odlišná od té, která je nám důvěrně známá. Příliš času jim nezbývá. Do 100 let má vymřít až polovina dnes existujících jazyků.