by Juan, vypravěč románu Javiera Maríase „Srdce tak bílé“ pracuje jako tlumočník u Spojených národů. Píše o svém náročném povolání.
O častém zhroucení během namáhavé práce z fyzických nebo psychických důvodů:
„Tahle práce chce od člověka ocelové nervy, nejen proto, že je samo o sobě obtížné v letu chytat, co se říká, a okamžitě to předávat dál (což je dost těžké), jako spíš kvůli tlaku, jemuž nás vystavují vládní představitelé a experti, kteří okamžitě znervózní a dokonce zuří, vidí-li, že by cokoliv z toho, co říkají, mohlo zůstat nepřeloženo do některého z oněch slavných šesti jazyků. Ustavičně nás hlídají, právě tak jako nás na dálku hlídají naši bezprostřední nadřízení (všichni jsou činovníci), jestli jsme na svém místě a všechno, bez vynechání jediného slovíčka, překládáme do těch ostatních jazyků, kterým skoro nikdo nerozumí.“
O tlumočníkově paměti:
„Reprodukoval jsem ty projevy a texty, ale stěží si z nich pamatuji slovo; ne že by uběhlo tolik času nebo že by paměť měla svou kapacitu, nýbrž nic jsem si nepamatoval, už když jsem to všechno překládal, jinými slovy už tehdy jsem nevěděl, co řečník říká, ani co po něm, či jak se obecně předpokládá současně s ním.“
