by Zatímco se v Německu od 18. století z velké části ustálil pravopis, do konce 19. století si každý mluvil, jak mu narostl zobák. Chyběla jednotná norma výslovnosti, takže i císař mluvil hovorovou berlínštinou a saský král zase se silným regionálním přízvukem. Také intelektuálové hovořili pokud ne přímo nářečím, tak minimálně s místním zabarvením.
Germanista Theodor Siebs (1862–1941) se ujmul úkolu vytvoření jednotné německé spisovné výslovnosti. Jeho odborný záběr byl široký: byl zakladatelem frisistiky, učil německou literaturu, zabýval se církevní hudbou, folkloristikou, národními písněmi, dialektologií, vydával nebo se spolupodílel na vydávání slovníků, sbírek pověstí a mnoha dalších děl. Jeho rodina pocházela z Fríska, on sám se narodil v severoněmeckých Brémách, studoval a pobýval v různých částech Německa: na jihu v Tübingenu, ve středoněmeckém Lipsku, u baltského pobřeží v Greifswaldu a ve slezské Vratislavi.
Siebs rozpoznal problém s nejednotnou německou výslovností u divadelníků. Ti cestovali po celém Německu a publikum mělo v různých částech země tu větší, tu menší problémy jim rozumět. Proto zakládá v roce 1896 šestičlennou komisi obsazenou divadelními intendanty a spřízněnými kolegy germanisty, aby vytvořili koncept jednotné výslovnosti.
V roce 1898 vychází jeho výslovnostní slovník „Německá jevištní výslovnost“ (Deutsche Bühnenaussprache), který je založen na výsledcích práce komise. I když je podle názvu určen pro herce v divadlech, ve skutečnosti jde Siebsovi od počátku o kodifikaci spisovné německé výslovnosti – v předmluvě 2. vydání již argumentuje potřebami hospodářství, dopravy a školství.
I přes prvotní odmítnutí se z díla postupně stává standardní slovník spisovné výslovnosti němčiny. Od počátku rozhlasového vysílání v Německu v roce 1923 se hlasatelé drželi Siebsovy spisovné normy. V roce 1931 bylo dokonce vydáno speciální vydání slovníku k rozhlasové výslovnosti.
Po 2. světové válce byly vydávány slovníky založené na tradici Siebsova standardního díla v různých edicích. Slovník je publikován v západním Německu pod původním názvem v dalších vydáních, v roce 1969 byl přepracován, z názvu se ztrácí ‚jevištní‘ a vychází již jen jako „Německá výslovnost“. V roce 1962 vyšlo 1. vydání Dudenova „Slovníku výslovnosti“, v NDR vycházel od roku 1964 „Velký slovník německé výslovnosti“. V těchto slovnících dochází k odklonu od konceptu kodifikace výslovnosti izolovaných slov a reprodukované mluvy (při recitaci a předčítání) – tedy pro potřeby divadelní artikulace –, a spisovná výslovnost je orientována na použití v každodenní jazykové realitě.
Siebsovi vděčí němčina zejména zavedení současného systému výslovnosti. Ten spočívá – s určitými výjimkami – v dolnoněmecké výslovnosti hornoněmeckých hlásek. Siebs se inspiroval jazykem svého severoněmeckého domovského prostředí. Zatímco hláskový stav současné spisovné němčiny tedy pochází z jihu, spisovná výslovnost pochází naopak ze severu.
